Nestává se často, že politik přijde s něčím, co stojí za zamyšlení. Návrh ministra dopravy Bárty, aby se výše pokuty za dopravní přestupky odvíjela od příjmů pachatele či typu automobilu, však takovým exemplářem je. Dle mého názoru existují přinejmenším dva důvody, proč jde o návrh rozumný.

Minulý příspěvek představil návrh našeho myšlenkového centra IDEA-CERGE-EI na dílčí reformu fiskálních institucí. V čem je lepší oproti statu quo?

Nedávný příspěvek ukázal jednu slabinu českého rozpočtového systému, nefungující rozpočtové rámce. Nyní následuje návrh na jejich reformu. Jeho hlavním principem je, že vládní koalice si stanoví výdaje rozpočtu na celé 4 roky svého vládnutí, takto předurčené výdaje budou mít konkrétnější právní důsledky, a v systému budou posíleny samokontrolní mechanismy vynucující jejich respektování:

Sportovní pravidla připomínají trestní zákoník. Říkají, jaké chování je nepřípustné (fauly), a stanovují sankce za jejich porušení. Výši sankcí na sportovním kolbišti lze posuzovat stejným ekonomickým aparátem jako sankce za trestné činy. Je v zájmu sportovních svazů stanovit sankce tak, aby dosáhly „optimální úrovně kriminality" na hřišti. Ta, stejně jako mimo hřiště, není nulová. Jednak jsou zde náklady na odhalení a potrestání faulů (rozhodčí nemůže vidět všechno; příliš časté a příliš přísné trestání tříští plynulost hry, atd). Dále - a zde je rozdíl mezi sportem a běžnou kriminalitou - k řadě faulů dochází neúmyslně, např.

Před časem jsem zde prezentoval zjednodušený výpočet hodnoty statistického života, kterou by české soudy měly brát v potaz např. při přiznávání odškodného za usmrcení. Výsledek byl 33 milionů Kč. Dnes jsem narazil na studii Markéty Braun-Kohlové a dalších autorů, která stejné číslo odhaduje rigorózněji,

Jednomu politikovi z pražské suburbie (není členem žádné strany, dává dohromady nezávislé lokální sdružení pro komunální volby) pomáhám s návrhy opatření na zlepšení zoufalé finanční situace jeho obce. Její problémy sdílí většina pražských satelitů:

-        nízké příjmy na obyvatele z daní od centrální vlády, dané nesmyslným zákonem o rozpočtovém určení daní

-        minimální možnost obce ovlivnit své příjmy

-        spousta nových přistěhovalců, z nichž mnozí mají trvalé bydliště jinde, takže za ně obec ani nedostává peníze z daní

Druhý díl ze studie think tanku IDEA o veřejných financích je o důležité fiskální instituci v Česku - výdajových rámcích. A o tom, jak politici nedodržují zákony.

Think tank IDEA nedávno vydal studii „Jak inteligentně reformovat veřejné finance". Jako jeden z autorů si dovolím vybrané části prezentovat i na LEblogu (k tomu jako „bonus" něco, co se do finálního textu nevešlo). Dnes tedy obecně o opomíjeném tématu: fiskálních institucích.

Fiskální instituce jsou pravidla a omezení upravující proces přípravy a schvalování rozpočtu. Dosavadní přístup k veřejným financím v Česku postrádá důraz na vytvoření optimálních fiskálních institucí. 

Jeden z mála okamžiků, kdy je v Česku prezentován nějaký originální výzkum v oblasti ekonomie práva - v pondělí 12.4. v 16.30 je na CERGE-EI hostem Paolo Buonanno z University of Bergamo a prezentuje paper "Advocatus, et non latro? Testing the Supplier-Induced-Demand Hypothesis for Italian Courts of Justice". Více informací zde.

Sněmovna schválila fiktivní rozpočet. Oproti vládnímu návrhu přesunula 1 miliardu z výdajů na důchody na jiné výdaje. Podobně přesunula peníze i z nemocenských dávek, obsluhy státního dluhu, a příspěvků na stavební spoření - celkem 2.8 miliard. Na papíře zůstaly celkové výdaje a deficit rozpočtu stejné. Každý ale ví, že tyto "škrty" jsou ryze fiktivní. Všechny výše uvedené výdaje jsou mandatorní - jejich skutečná výše je daná zákony, které poslanci schválili kdysi v minulosti, a počtem lidí, kteří mají na tyto dávky nárok. Oněch „přesunutých" 2.8 miliard znamená výdaje navíc a tedy i vyšší deficit. 

Tento příspěvek je populárním shrnutím odborného článku: Fusako Tsuchimoto, Libor Dušek: Responses to more severe punishment in the courtroom: Evidence from Truth-in-Sentencing Laws, CERGE-EI Working paper No. 403, 2009.

V polovině 90-tých let 20.století řada států U.S. reagovala na rostoucí kriminalitu mj. tím, že výrazně omezila předčasné propouštění vězňů před uplynutím trestu. Do té doby byly úřady vcelku benevolentní

Na konferenci Society for Empirical Legal Studies účastníka z Evropy nevyhnutelně ohromily dvě věci: 

Poznámka k předchozímu příspěvku od Tomáše - podle mě hlavní rozdíl mezi uvažováním právníků (hlavně těch středoevropských pozitivistických) a ekonomů spočívá v něčem jednodušším. Dobře to ilustruje historka, kterou jsem nedávno slyšel od maďarského ekonoma: V Maďarsku před časem v referendu zrušili placení školného na veřejných univerzitách. Před vyhlášením referenda musí otázku ještě schválit ústavní soud. V ústavě mají omezení, že referendum nelze konat o „rozpočtových otázkách" (něco v tom smyslu) - zkrátka snaha chránit voliče před jejich vlastním populismem, aby si neodhlasovali, že chtějí nižší daně a vyšší sociální dávky.

Politickým trendem současnosti je, že když už se mají zvyšovat daně, tak bezdětným lidem, zatímco rodiny s dětmi jsou vyšších daní ušetřeny nebo jim je dokonce přidáno. Aktuální návrh KDU-ČSL je čistou ukázkou - snižuje slevu na dani pro bezdětné o 3,000 korun ročně; naopak rodiny se dvěma dětmi si kromě stávajících slev mohou odečíst dalších 9,996 ročně (a proporcionálně více, pokud mají 3 nebo 4 děti).

Na první pohled si rodiny s dětmi slušně přilepší. Na druhý, pozornější pohled je skutečný přínos razantně zredukován z prostého praktického důvodu:

Ponechám stranou diskusi, zda šrotovné ano či ne. Rezignovaně už beru jako fakt, že automobilová lobby si nějaké opatření v duchu „musíme pracovat a vyrábět další auta, ať jsou třeba či ne" zkrátka prosadí. Ale není šrotovné jako šrotovné. Jako u všech vládních opatření je ďábel skryt v detailech. Může být nastaveno tak, aby alespoň splnilo svůj zamýšlený účel, tj. vyrovnalo výkyvy v produkci aut (bez ohledu na to, zda tento účel je hoden ekonomických nákladů, které si šrotovné vyžádá). A dá se také zpackat tak, že bude mít efekt přesně opačný, tj. ještě prohloubí propad a následně ještě povzbudí budoucí růst. Česká vláda, jak se zdá, se pevně rozhodla jít druhou cestou.

Nuno Garoupa, výrazný akademik v oblasti trestního a procesního práva, napsal hezký úderný příspěvek na EALE Blogu o rozdílech mezi právnickými fakultami v USA a v Evropě. Asi fakt vystihl to hlavní (a není to o školném nebo o osobním přístupu ke studentům).

Bylo by jistě prospěšné, kdyby politici přijímali nějaké opatření až poté, co si nechají udělat pořádnou analýzu jeho očekávaných důsledků. Tvorba politik v Česku na tento princip někdy rezignuje. Přímo karikaturou na tuto rezignaci je rozhovor s ministrem práce Petrem Nečasem o plánech na oficiální legalizaci švarcsystému. Mj. říká:

"HN: Propočítávali jste, na kolik by to stát mohlo přijít?

P.Nečas: To absolutně nejde, to nedokážeme. Vůbec nevíme, kolik firem by to využilo. Existují desetitisíce podnikatelských subjektů. Absolutně nejde odhadnout jejich chování. Je nesmysl se o to pokoušet."

U odpovědnosti za škodu dnes v Česku panuje absurdní situace: Za poškození zdraví s velmi vážnými celoživotními následky již soudy běžně přiznávají odškodné v řádu 5-15 milionů, zatímco za usmrcení v řádu statisíců, tedy zhruba desetkrát nižší. Může za to striktní výčet odškodného za usmrcení v jednom paragrafu občanského zákoníku, kterého se v praxi (soudě tak dle zběžného vyhledání některých případů) soudy opravdu drží. S novým občanským zákoníkem tento výčet zřejmě skončí. Tím se jen otevírá nová otázka - jaké odškodné budou soudy přiznávat potom, či jaké by přiznávat měly?

Pokud nemáte čas číst dále, vězte, že to je alespoň 33 milionů. 

Odpůrci důchodových reforem rádi straší, že spoření v penzijních fondech je riskantní, zatímco státní penzijní systém - jako ten současný český - je zárukou jistoty. To je ovšem iluze.

Konec listopadu je velmi nervózním obdobím pro doktorandy, kteří by rádi získali dobrou práci v USA a západní Evropě. Pročítají inzeráty, pilují disertaci, rozesílají desítky obálek. Začíná tzv. job market, velmi pozoruhodný trh s trochu netradiční „komoditou" - čerstvými Ph.D. absolventy. Poptávajícími jsou zejména univerzity, a dále soukromé či nadnárodní firmy, které do svých pozic vysloveně vyžadují znalosti na „americké" Ph.D. úrovni (např. World Bank či právnické firmy, které poskytují tzv. litigation consulting).

European Association of Law and Economics pořádala svou pravidelnou konferenci minulý týden v Haifě. Co se dá o aktuálním stavu ekonomie práva říci na základě asi 65 prezentovaných článků (samozřejmě na vlastní oči jsem viděl jen zlomek) a klábosení s kolegy nad skvělým izraelským vínem?

Ministr Nečas chce dát v další fázi důchodové reformy lidem možnost přesunout část důchodového pojištění - konkrétně tři procenta mzdy - ze státního účtu do soukromých penzijních fondů. Po více než deseti letech debat o tomto kroku je zde tedy konkrétní návrh.

Úspěch z pohledu budoucích důchodců ale závisí na jednom aspektu penzijních fondů, o kterém se zatím v Česku vůbec nevede diskuse, a jehož význam si politici snad ani neuvědomují. Jsou to poplatky.

Slovensko jako Chile

Po letech diskusí přichází ministr Nečas s návrhem na vyvedení, tzv. opt-out, asi desetiny odvodů na důchodové pojištění do soukromých penzijních fondů. První reakce na tento návrh jsou rozpačité a většina komentátorů se ptá, jestli to není málo.

Stát slibuje, nač nemá

Současné státní penze jsou velmi solidární. Lidé s nadprůměrnými platy a odvody mohou očekávat penze jen o málo vyšší než ti s nízkými platy. Náš penzijní systém se především stará o to, aby každý pracující měl zajištěnou minimální důstojnou podporu ve stáří.

O podvádění a plagiátorství na školách se poslední dobou začalo víc mluvit a různé univerzity se s tímto nešvarem snaží více či méně aktivně bojovat. Nedávný článek na toto téma v Respektu jako ilustraci dodává i případ studentky z nejmenované veřejné vysoké školy, která za sebou již měla 4 roky bakalářského studia, pak opsala referát a byla bezpodmínečně vyloučena. A co se dělo dál?

Tentokrát si ušetřím práci a namísto psaní extra příspěvku vřele doporučím k přečtení článek v Reflexu Zločin a účinný trest od Lucie Tomanové. Nabízí dlouhodobý pohled na vývoj trestu od středověku po současnost, úvahy o tom, proč máme vězení, či proč se přestal používat trest smrti. Článek doporučuji hlavně proto, že mě cituje opravdu velmi štědře, tudíž se s jeho částí mohu jednak ztotožnit a jednak se k ní hlásit jako k výsledku vlastní práce (tedy příjemného dvouhodinového rozhovoru s autorkou).

PS Upozorňuji ještě na překlep v článku, roční náklady na vězně v USA nejsou 400,000 dolarů, ale "jen" 40,000.

Trestní proces bude zřejmě obohacen o nový prvek – dohodu o vině a trestu. Počítá s tím novela trestního řádu připravená Ministerstvem spravedlnosti. Možná to bude změna zcela zásadní – přinejmenším je zde velký potenciál, že většina trestních případů bude vyřízena právě dohodou a vině a trestu. A očekávám, že to bude změna jednoznačně k lepšímu.

Henrik Lando z Copenhagen Business School má v Review of Law and Economics inspirativní článek Size of the Sanction Should Depend on the Weight of the Evidence. Z názvu je hezky zřejmé, jaká je otázka i odpověď. Autor prezentuje model optimálního trestu v situaci, kdy soud nemá 100% jistotu, že obžalovaný je skutečně vinen (což je, alespoň v rovině akademické úvahy, 100% případů, protože absolutní jistotu o vině nemáte nikdy – i pro sebelepší hromádku důkazů lze vymyslet logicky správnou, byť velmi nepravděpodobnou historku zpochybňující vinu). Cílem je minimalizovat celkové náklady kriminality, tj. jak škody způsobené kriminalitou tak i náklady na odsouzení usvědčených pachatelů.

Příspěvek o odpovědnosti ve sportu vzbudil překvapivě živou odezvu, takže děkuji za spoustu komentářů a k tématu se vracím. Rozlišil bych ale dvě roviny debaty – v té první se ptáme, zda v daném případě soudce rozhodl správně v rámci platného psaného práva. V té druhé se snažíme to ideální (čtěte: efektivní) právo najít, a do této roviny také spadají mé úvahy.

Nedávno vzbudilo pozornost rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR (3 Tdo 1355/2006), podle kterého fotbalista, jenž v zápase lokální ligy fauloval protihráče a způsobil mu tím vážné zranění, je vinen spácháním trestného činu ublížení na zdraví (z nedbalosti) podle §224 odst.1 trestního zákona.

Zajímavá otázka: Mají být sportovci odpovědní za škody, které v rámci hry způsobí jiným?

Diskuse nad příspěvkem Slušnost?, ve které se hodně mluví o odborných právních článcích na světové úrovni, mně vnukla myšlenku přidat do svých doporučených odkazů link na University of Chicago Law School Workshops. Kdo chce vědět, jak a o čem jsou psané nové, ještě nepublikované články, které profesoří jedné špičkové právnické školy shledali dostatečně zajímavými, tak tam to najde.