Existují nějaké fundamentální rozdíly mezi právním a ekonomickým myšlením?

Termín ‘law and economics' (zkráceně L&E) je souhrnné označení pro rozmanité teorie, které studují právo z hlediska ekonomických modelů lidského jednání.[1] Jejich společný cíl je poskytnout analytické nástroje pro explicitní argumentaci tam, kde se právníci dosud spoléhali jenom na své intuice o tom, co je rozumné uspořádání právních vztahů. Tyto intuice jsou často vedeny smyslem pro férovost. Je ale férovost to správné kritérium pro uspořádání právních vztahů?[2] Ekonomové Louis Kaplow a Steven Shavell argumentují, že není.

Slovo „firma" se v češtině používá dvojznačně. Někdy ve smyslu obchodní společnost, někdy ve smyslu obchodní jméno, pod kterým je podnikatel zapsán do obchodního rejstříku. Jaká je etymologie tohoto slova?

S volebními hlasy se kupčí (bez možnosti to po druhé straně vymáhat). Strany vymýšlejí, co všechno svým voličům slíbit, aby byli zvoleni, a jak to pak dodržet nebo nedodržení zamlžit, aby se to v dalších volbách nevrátilo jako bumerang. Za tři stovky k důchodu pak nejeden důchodce přehodnotí svůj postoj ke svobodě, světovému míru, zvýšeným daním a radaru v Brdech.

Myslím, že tyto volby do zastupitelstev krajů prokázaly, že systém nefunguje správně. Volby jsou současně do všech krajů celé republiky, což vede k tomu, že pozornost médií i předvolební kampaně politických stran se zaměřují na celostátní politická témata, místo aby se diskutovala témata regionální. Volby pak nezohledňují názor voličů na úspěchy či neúspěchy krajské politiky, jak by to z hlediska "logiky věci" mělo být, ale spíše jsou hodnocením vlády. To má minimálně dva negativní efekty. Jednak krajská politika ztrácí demokratickou reflexi, protože výsledek voleb je pro ni nahodilost vyplývající z aktuální situace celostátní politiky.

Tak je to zpátky. Předkládám čtenářům velmi zajímavý text svého katedrového kolegy a kamaráda Michala Šejvla. Máte rádi Foucaulta? Čtěte Šejvla!

 S potěšením oznamuji, že nedávno vyšla kniha Martina Škopa Právo v postmoderní situaci. Z této knihy jsem vybral kapitolu VIII. Critical Legal Studies - Hnutí kritiky v právu, a to proto, že si tak můžeme rozšířit obzory o levicově zaměřený směr právního myšlení, o kterém se u nás ví relativně málo.

Kapitolu zvěřejňuji se souhlasem nakladatele, knihu lze zakoupit v e-shopu Právnické fakulty MU.

Přiznávají soudy různou výši kompenzace za nedbalostní újmu na zdraví v závislosti na výši příjmu a majetkových poměrech toho, kdo škodu způsobil? Některé údaje z USA naznačují, že tomu tak může být.

Prakticky každý Vám řekne, že by nebyl ochoten někoho týrat v rámci nějakého experimentu. A přesto Stanley Milgram v 60. letech uskutečnil experimenty, ve kterých náhodně vybraní dobrovolníci byli ochotni v souladu s instrukcemi vedoucího experimentu jinému dobrovolníkovi dávat elektrické šoky v dávce 450 Voltů, o které byli informováni, že je smrtelná. Dobrovolníci se sice účastnili experimentu za peníze, ale jednalo se o velmi malou částku, která měla zanedbatelný motivační význam. Rozhodující tu byly sociální kontexty.

Předevčírem jsem byl v Krnově na kafe se svým dlouholetým kamarádem. Je to umělecký fotograf, který se zaměřuje na akty. V současnosti je trestně stíhaný pro pohlavní zneužívání, protože údajně souložil se 13-letou dívkou. Neřešme otázku, jestli s ní skutečně souložil a jestli věděl, že je jí méně než 15 let. To nám nepřísluší. Zajímavější je tu jiná věc. Vedle něj je totiž za pohlavní zneužívání stejné školačky stíháno dalších sedm mužů. Důležité je, že se nejednalo o nějakou kolektivní akci. Ona dívenka s těmi muži údajně souložila nezávisle na sobě.

Jan Komárek na Jiném právu (tady) bez jediného argumentu zopakoval tezi prof. Dana Kahana, že pouze morálně dobrý člověk může být dobrý právník. K tomu (zde) dodal, že tento názor má kulturně tak hluboko pod kůží, že ho o tom ani nenapadne argumentovat. Já osobně Kahanovu tezi považuji za spornou. Jestliže např. vím, že nějaký právník ignoruje svoji nemocnou matku, tak z toho usoudím, že je morálně špatný člověk, ale rozhodně ne to, že je špatný právník.

Nedávno jsem se konečně dostal k tomu, že jsem si přečetl rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. března 2008, čj. 9 Ca 138/2006-67 (v plném znění dostupný zde), jímž zamítl žalobu Komunistického svazu mládeže (KSM) proti rozhodnutí Ministerstva vnitra z října 2006 o rozpuštění KSM. Musím konstatovat, že existuje-li něco jako „bezmyšlenkovitá" „mechanická jurisprudence",  tak by příkladem mohl být právě tento  rozsudek.

Na LEblogu jsem už publikoval tři posty na téma pojmové kompenzace. Je to argumentační technika, pomocí které se snažíte ukázat, že diference mezi prvky A a B je nepodstatná, protože se nejedná o rozdíl věcný, ale pouze o rozdíl pojmový. Fregovsky řečeno, jedná se o dva způsoby prezentace téhož.

Když jsem před časem četl (jinak výbornou) knihu Zdeňka Kühna Aplikace práva ve složitých případech (2002), měl jsem velký problém s jeho analytickou nešikovností. Zvláště pak kapitola o normativních mezerách, která se přímo týká logiky, je velmi kostrbatě napsaná. Zdeněk říká, že se v této věci volně inspiroval prací Alchourrón C., Bulygin E., Normative Systems, NY 1971. Nicméně udělal by daleko lépe, kdyby jejich úvahu prostě jenom opsal. Když dva dělají totéž, není to totéž.

Alchourrón a Bulygin ve své úvaze vychází z pojmového rozlišení silného a slabého dovolení. Zdeněk Kühn toto jejich rozlišení doslovně převzal, což je samo o sobě v pořádku:

Často je v článcích a postech na blozích karikován soudce, který rozhoduje poměrně neformálně, jeho rozhodnutí mnohdy postrádají hloubku a jestliže se proti nim účastníci odvolávají, bývají nezřídka zrušena pro nepřezkoumatelnost. Takový soudce je označován lehce pejorativně jako „lidový soudce".

Ovšem pejorativnost tohoto označení není vždycky zasloužená. Dovolím si vznést myšlenku, která mnohé právníky pobouří:

Dobré (plnící svůj účel) rozhodnutí není to, které je z právního hlediska správné.

Dobré rozhodnutí je to, proti kterému se účastníci neodvolají.

Nikdy jsem nebral vážně onen naivně schematický příběh o tom, jak američtí právní realisté odhalili a vyvrátili formalismus, mechanickou jurisprudenci, deduktivismus, konceptualismus a nevím co všechno ještě. Vždy mě na tom bavilo, že jsou celé davy nadšených kritiků formalismu, ale žádní formalisti. Alespoň ne formalisti v tom smyslu, v jakém se formalismus tradičně kritizuje. (Viz poznámka) V tomto směru mě potěšil nový článek Briana Tamanahy The Bogus Tale About The Legal Formalists, který vřele doporučuji.

http://papers.ssrn.com/sol3/papers.cfm?abstract_id=1123498

Malá ukázka:

Zrovna píšu ve své knize o argumentaci kapitolu, ve které mimo jiné ukazuji na analogii mezi logikou pravidel a logikou principů. Stejně jako můj minulý post, je to jenom hrubý a nedokončený polotovar.

Někteří teoretici práva kritizují tzv. deduktivismus v tom smyslu, že metodologii aplikace práva redukuje na tzv. právní sylogismus, který je vhodný jenom pro easy cases. Např. § 219 odst. 1 zák. č. 140/1961 Sb. (trestní zákon) stanoví, že kdo jiného úmyslně usmrtí, má být potrestán odnětím svobody na deset až patnáct let. Nyní můžeme zformulovat právní sylogismus:

Kdo jiného úmyslně usmrtí, má být potrestán odnětím svobody na deset až patnáct let. (Právní norma)

Martin Škop je můj kolega z katedry teorie práva v Brně. Hlásí se k idejím postmoderny. Má rád autory jako je J. Derrida, M. Foucault nebo třeba W. Benjamin. Jeho první kniha Právo a násilí. Vybrané teorie vztahu práva a násilí (Brno 2006) dospívá k zajímavému a provokativnímu závěru, že snaha demaskovat skryté formy násilí vede k natolik širokému pojmu násilí, že je nakonec nemožné uvést nějaký nesporný příklad toho, co není násilí. V současné době je připravena do tisku jeho nová kniha Právo v postmoderní situaci, ze které vybírám ukázku, a to záměrně takovou, která leckterého čtenáře Leblogu nenechá chladným. :)

Má být - jako obecné pravidlo - nezbytnou podmínkou právní odpovědnosti za škodu skutečnost, že „škůdce" je morálně odpovědný za daný škodlivý následek, tedy že mu za dotyčný  výsledek lze přičítat zavinění? Příspěvek k debatě na téma „strict liability" vs. „negligence", a to z pohledu  „vyrovnávací spravedlnosti" (corrective justice), nikoli z hlediska Law & Economics.

++++

Začněme příkladem, jenž nás názorně uvede do předmětné problematiky:

V následujícím příspěvku se hodlám podrobněji věnovat otázce, jaký charakter by mělo mít  „trestní právo", aby odpovídalo liberálním principům.

 Účelem prvé části příspěvku je především upřesnit, co konkrétně míní (klasičtí) liberálové souslovím „zločiny bez obětí". 

V komentáři na Jiném právu jsem tvrdil, že Dworkinova teze jediné správné odpovědi je chybná z logických důvodů. Na to mi Zdeněk Kühn odpověděl, že kritika Dworkinovy teze z pozic logiky není na místě: „One right thesis připouští neskutečné množství interpretací, ovšem kritika právní logikou mi přijde jako mířící zcela jinam, než to, o čem Dworkin hovoří." V tomto postu ukážu, že Zdeněk Kühn se mýlí. Dworkin totiž hovoří právě o logice. Dokonce Zdeňka podezírám, že Dworkinovu argumentaci vůbec nezná.

Locus classicus Dworkinovy The Right Answer Thesis je jeho článek ‘Is there Really No Right Answer in Hard Cases?' in: Dworkin R., A Matter of Principle, Oxford 1986, str. 119-146.

Dworkinova teze: Právo nabízí jednu správnou odpověď, přestože jeho formulace je neurčitá.

V teorii práva rozlišujeme instrumentalismus a moralismus. Instrumentalista říká, že právo je především nástroj k dosahování nějakých cílů a že právo je ospravedlněno, pokud tyto své cíle efektivně naplňuje. Vedle toho moralista tvrdí, že právo má mít morální ambice. Pokud právo sleduje nemorální cíle, pak tím hůř, když je efektivní. Instrumentalismus a moralismus sice nejsou v logickém rozporu, nicméně některé teorie jsou typicky instrumentalistické a některé typicky moralistické.

Možná jste viděli film Cinderella Man. V hlavní roli je obsazen Russell Crowe, který hraje boxerského šampióna 30. let Jamese J. Braddocka.

http://www.jamesjbraddock.com/movie/

Ve svém postu Tutovky u zkoušky jsem mluvil o tom, že z normativního hlediska nemá smysl rozlišovat mezi nevyvratitelnými právními domněnkami a právními fikcemi. Jediné na čem prakticky záleží jsou vstupy a výstupy právního úsudku. V dalším svém postu Radbruchova formule jsem mluvil o tom, co Honza Petrov hezky shrnul větou: „Reálná dělící linie vede mezi těmi, kteří jsou ochotni rozhodovat v rozporu s tím, co stojí v zákoně (ať už si to odůvodní jakkoli), a těmi, kdo k tomu ochotni nejsou." V tomto postu udělám další krok a budu prezentovat klasické teoretické zdůvodnění toho, proč rozlišovat faktické a normativní otázky. Ale hlavně chci ukázat, že pojmové otázky mohou míchat karty na obou stranách.

Teorie práva se podle Josepha Raze zabývá pojmem právo. Má vysvětlit povahu práva, a proto má studovat nutné pravdy o právu a nikoli nahodilosti jednotlivých právních řádů. Zabývá se těmi vlastnostmi, které musí společenská instituce mít, aby se jednalo o právo. Razovi ovšem nejde o to provést elegantní typologii společenských institucí, ve které by právo našlo své místo. Teorie práva má explicitně formulovat standardy, které jsou implicitní právní praxi. Teoretik má reflektovat a pojmově uchopit i to co praktičtí právníci dělají nereflektovaně.

V současné době existuje právní úprava, která přiznává tyto náklady (až na výjimky) úspěšnému účastníkovi, zastoupenému advokátem. Je to tedy systém „jen pro někoho". Jejich výše je paušální, aby to nevedlo k nespravedlivému placení třebas i uměle navýšených nákladů, což je celkem pochopitelné.

Tzv. Pascalova sázka: Předpoklad, že Bůh existuje je lepší sázka než předpoklad, že Bůh neexistuje, protože očekávaná hodnota prvního je vyšší než očekávaná hodnota druhého.

Pascalův argument je založen na principu předběžné opatrnosti. Východiskem úvahy je agnosticismus: Otázka existence Boha je pro mě nerozhodnutelná. Nicméně praktická otázka Jak žít? zůstává otevřená.

Budu žít jakoby Bůh existoval:

A) Bůh existuje: Půjdu do Nebe a můj zisk bude nekonečný.

B) Bůh neexistuje: Mám konečnou ztrátu (např. čas zbytečně strávený modlením).

Budu žít jakoby Bůh neexistoval:

A) Bůh existuje: Půjdu do Pekla a moje ztráta bude nekonečná.

B) Bůh neexistuje: Nic nezískám ani neztratím.

Když někoho chcete vyrazit od zkoušky, tak ho snadno vyrazíte. Na některé otázky student prostě neodpoví. Říkám jim ‘tutovky'. Tutovku můžete na semináři vysvětlovat horem spodem a přesto na ní studenti u zkoušky beznadějně selžou. Mezi tutovky teorie práva patří třeba otázka Jaký je rozdíl mezi nevyvratitelnou právní domněnkou a právní fikcí?

Naivní teorie právní domněnky: Něco považujeme za pravdu, přestože nevíme, jestli to je pravda.

Jste donuceni hrát ruskou ruletu. Hraje se na jedno kolo. Máte revolver s komorou na šest nábojů. Vážíte si svého života víc než své smrti. Můžete se ze hry vykoupit. Byli byste ochotni zaplatit víc za to, že bude z komory odstraněn jeden náboj v případě, že tam budou čtyři náboje nebo v případě, že tam bude pouze tento náboj? Na výkupné si můžete vzít půjčku. V případě, že hru nepřežijete, bude Vám platba prominuta (ha ha ha).

Jestliže je v komoře jeden náboj, pak máme šanci 5:6 že ruletu přežijeme. Pokud zaplatíme, pak sice máme jistý život, ale zkrácený o zaplacenou částku Y. Nejde tu jen o otázku hrozící smrti, ale také o nepříjemný život bez prostředků. Za odstranění náboje z komory bychom měli být ochotni zaplatit 1/6 rozdílu hodnoty života a smrti.

Všichni víme, jak je těžké laikovi vysvětlit nějaký odborný (třeba právní nebo ekonomický) problém. Ovšem daleko těžší je s někým racionálně diskutovat o přesvědčivosti argumentu, který má sice prima facie akceptovatelné premisy, ale naprosto nepřijatelný závěr. Předložte někomu například následující argument:

1) Abychom byli morálně odpovědní za své jednání, musíme být jeho ultimátní příčinou.

2) Svět je deterministický nebo indeterministický.

3) Jak deterministická nutnost tak i indeterministická nahodilost jsou neslučitelné s tím, že jsme ultimátní příčinou svého jednání.

2) Tedy, nejsme morálně odpovědní za své jednání.