Praví se (selektivně):

......

Stejně jak je v německém případě čl. 79 odst. 3 Základního zákona reakcí na nedemokratický

vývoj a nacistickou zvůli v období před rokem 1945 (a obdobně pak čl. 44 odst. 3 Spolkové ústavy

Rakouské republiky), je čl. 9 odst. 2 Ústavy důsledkem zkušeností s úpadkem právní kultury a pošlapáváním

základních práv v době čtyřicetileté vlády komunistického režimu v Československu.

V důsledku této analogie jsou proto výklad čl. 79 odst. 3 Základního zákona Spolkovým ústavním

soudem SRN a obdobně postupy v dalších demokratických zemích pro Ústavní soud České republiky

hluboce inspirující.

......

Jinými slovy vyjádřeno,

ochrana demokratického právního státu formou přijetí ústavního zákona ad hoc by mohla být akceptována

za naprosto výjimečných okolností (jakými jsou např. okolnosti válečného stavu, či přírodní katastrofy,

jejichž řešení neumožňuje ani Ústava ani ústavní zákon č. 110/1998 Sb., o bezpečnosti České

republiky, ve znění ústavního zákona č. 300/2000 Sb.), přičemž takový postup by musel splňovat hlediska,

jež plynou z principu proporcionality.

......

Ústavní soud uzavírá: Ani ústavodárce nesmí prohlásit za ústavní zákon normu, která charakter

zákona, natož ústavního, postrádá. Opačný postup je protiústavní svévolí. Vyloučit přezkum takových

aktů Ústavním soudem by jeho roli ochránce ústavnosti (čl. 83 Ústavy) zcela eliminovalo.

Zní to myslím hezky. Vypadá to vzletně. A aniž bych to chtěl řešit meritorně, protože na to nejsem dostatečně erudován, nabízím drobný postřeh. Upozorňuji, že jakkoliv mohou být mé úvahy čteny jako návodné, hodnocení výsledku sporu nebo jednání exekutivy a legislativy nečiním.

Ústavní soud, či spíše Pavel Holländer, nás z počátku rozhodnutí široce seznamuje s doktrínou Německa či Rakouska, aby posléze mezitímně uzavřel analogií, a tedy zdá se i aplikovatelností tamní doktríny v ČR (viz cit. odstavec 1). Následně ÚS dovozuje, viz cit. odstavec 3, tezi, kterou opírá o názor německého teoretika Schmitta, tedy asi opět navazuje na onu analogii. Současně, a to asi již nahodile, v cit. odstavci 2, dovodí co je a co není dle jeho názoru výjimečnou okolností.

Nicméně.

Komparace vždy selhává, je to pouze pomocný zdroj, pomocný postup, který nemá být stěžejním přístupem. V textu jsem nenašel vlastní názor ÚS ČR v tom smyslu, že by sám o sobě stál někde uvnitř českého práva (largo sensu). Vždy jde jen o implantát. Ani to nemusí být problém, ba se to často přímo nabízí, ale je to při rozhodování o ústavnosti čehokoliv korektní postup, korektní metoda?

Spojíme-li navíc tuto cestu s pocitem ÚS ČR co je a co není výjimečná okolnost, která může prolomit materiální jádro Ústavy, tj. imperativ nezměnitelnosti podstatných náležitostí demokratického právního státu dle čl. 9 odst. 2 Ústavy, který není pouhým apelem, proklamací,nýbrž ústavním ustanovením s normativními důsledky, dostáváme se do tenat konstitucionalismu. Vyvažujme, vždy praví soudce Holländer a jeho učitelé. Jistě, ale má se tak činit pouze z pohledu jednoho z možných segmentů práva, jedno že velmi důležitého? Zájem na mimořádném postupu, který ÚS a jeho komparatistické zázemí uznávají, může být různý a třeba i jen (jen"?) ekonomicko-sociální. Krátce po vydání rozhodnutí ÚS oznamuje ministr financí Janota, že vše spěje k rozpočtovému provizóriu, čehož si všímá i Bloomberg a sděluje to světu. Navíc, jednotlivé kroky veřejné moci vedou nebo mohou vést ke snižování míry příjmů obyvatelstva, tedy to nutně ovlivní každodennost.

Má-li ÚS chránit veřejný statek ústavnosti, jistě můžeme rozumně očekávat, že tak bude dělat i on rozumně. Pokud v rámci hodnotového soudu určitý krok zákonodárné moci posoudí jako neústavní a současně tím zvýší riziko rozvinutí se ekonomické nestability, je jeho postup správný? Platí, že můžeme touto optikou důvodně očekávat rozumné jednání ze strany výkonné a zákonodárné moci, když jejich sice ad hoc, ale v návaznosti na dobový stav věcí potřebné řešení ÚS soudí sub specie aeternitatis?

Tedy je věčnost konstitucionalismu skutečně tak silný hlas?