Srovnávání úrovně vysokých škol je sám o sobě těžký oříšek. Osobně mám zkreslený názor, že soukromé vysoké školy v průměru opravdu nedosahují ani úrovně veřejných škol. Domnívám se, že k tomu nemají správné pobídky. Avšak nemusí jít o selhání trhu.

Slabá konkurence?

Jedním z vysvětlení by byla nízká míra konkurence. Ale při pohledu na základní statistiky (tabulka 1), vidíme, že počet vysokých škol je vyšší než škol veřejných, ale průměrná velikost je mnohem nižší. Při pohledu na počet akreditovaných oborů, který by mohl naznačovat snahu inovovat nabídku školy, mají veřejné školy v přepočtu na studenta více akreditovaných oborů, ale to může být zkresleno delší historií veřejných škol a skladbou oborů (např. pětileté magisterské obory na veřejných školách ještě „dožívají", ale většinou už nejsou otvírány pro nové studenty). Při podrobnějším pohledu na strukturu akreditovaných programů soukromých škol (viz MŠMT - Celkový přehled akreditovaných studijních programů^[i], kde však velké části akreditovaných programů nebyl ještě přidělen kód, podle kterého lze jednoduše program zařadit do skupin) zjistíme, že většina (cca 87 %) programů patří do skupiny 6 - Společenské vědy, nauky a služby (konkrétně pak: filozofie, teologie, ekonomie, gastronomie, hotelnictví a turismus, sociální vědy, právo, právní a veřejnosprávní činnost). V této skupině, kterou studuje zhruba 45 % všech vysokoškoláků, tvoří studenti soukromých škol asi 20 - 30 %. Otázkou je, proč se koncentrují soukromé školy do této skupiny.

Nejen vysoký počet malých soukromých škol, ale například mnohem vyšší podíl oborů akreditovaných v cizím jazyce potvrzují názor, že v oblasti soukromého vysokého školství je poměrně vysoká konkurence a školy se snaží odlišit. Proč se tato konkurence nepromítá do kvality, napovídá poměr studentů dle forem studia (prezenční/kombinované a distanční). Navíc tento pohled je velmi omezený, protože konkurencí nejen pro soukromé školy jsou zahraniční vysoké školy. S těmi pravděpodobně svádí „boj" ty veřejné vysoké školy (resp. jejich obory), které pomýšlejí na to být dobré.

Prezenční programy dálkově.

Počty studentů studující prezenční formy a ostatní formy studia (tabulka 1) ukazují, že soukromé školy mají většinu svých studentů v neprezenčních oborech, tedy naopak v porovnání s veřejnými školami. Už tato skutečnost potvrzuje - za předpokladu, že v prezenčním studiu je větší prostor pro předání a získání znalostí  - názor, že průměrný absolvent soukromé školy bude mít, co se týká školních znalostí, nižší úroveň. Ale při srovnání srovnatelných oborů a forem tomu tak nemusí být.

Tabulka 1: Počty studentů vysokých škol akademický rok 2008/09.

Zdroj: Vývojová ročenka Školství v ČR:Rok 2003/04 - 2008/09, kapitola B7^[ii] a vlastní (kupecké) výpočty.

Je zajímavé, že poměr akreditovaných oborů (s přiřazeným kódem) akreditovaných pouze pro prezenční formu studia je výrazně nižší u soukromých škol (ve skupině 6 - Společenské vědy, nauky a služby) - tedy v souladu s celkovým poměrem studentů, s výjimkou podskupiny právní a veřejnosprávní činnost. V té mají veřejné školy méně než polovinu čistě prezenčních oborů, navíc státní školy (Univerzita obrany a Policejní akademie) zde mají akreditované pouze obory pro prezenční i kombinované formy studia.

Dílčím závěrem by mohlo být, že soukromé vysoké školy si spíše konkurují mezi sebou než s veřejnými školami a to ve snaze získat studenty, kteří chtějí získat vysokoškolské vzdělání pravděpodobně při zaměstnání. Tomu můžou být přizpůsobeny i prezenční formy studia, které tak vlastně kombinují daňové výhody prezenčního a flexibilitu kombinovaného studia. Pokud platí teze, že prezenční formy jsou nejen časově náročnější ale i kvalitnější, pak opět i prezenční programy na soukromých školách nebudou asi srovnatelné s těmi na školách veřejných. Proto by se spíše měly srovnávat programy kombinovaných nebo distančních oborů, kde výsledek srovnání nemusí být pro soukromé školy nepříznivý. Naopak, menší soukromé vysoké školy, navíc ve větší míře obchodní společnosti (27 ze 45^[iii]), by mohly být motivovány (a schopny) nabídnout svým studentům to, co chtějí - maximální efektivní učební metody, kdy mezní produkt z času věnovaného studiu vykompenzuje vysoké mezní náklady tohoto úsilí. Navíc by měly umět toto nabídnout, pokud se na nich platí nezanedbatelné školné (otázka do diskuze je, zda je to vůbec „technicky"možné, aby vzhledem k rozdílnému financování soukromých vysokých škol, mohly existovat u nás soukromé vysoké školy, kterým se kvalita vyplatí). Avšak to předpokládá, že si studenti takového vysokoškolského vzdělání, které přinese za nemalé úsilí kvalitní znalosti, budou více cenit než vzdělání nízké úrovně při minimálním úsilí. Respektive, že jejich budoucí zaměstnavatelé rozeznají a ocení titul z kvalitní školy. Ovšem ne všichni studenti, respektive zaměstnavatelé, mají tyto požadavky.  Někteří lidé mají poměrně vysoké postavení, popřípadě praxi a titul potřebují jen z prestižních důvodů. Už pouhý titul může být užitečný např. na místech obchodních zástupců, kteří jsou v jednání s lidmi, kteří mají také titul (příkladem mohou být farmaceutičtí obchodní zástupci, kteří jednají téměř vždy s někým s „titulem"). Takoví lidé pravděpodobně hledají nejsnazší cestu k titulu. I takovým lidem dokážou soukromé vysoké školy vyjít vstříc. Existuje však další a početná skupina lidí, kteří si cení samotného titulu. Těmito jsou úředníci státní správy a samosprávy, jejichž plat se řídí platovými tabulkami (plus další složky platu), které jsou závislé na počtu let praxe a dosaženém vzdělání. Vyplatí se takovýmto úředníkům studovat vysokou školu a platit ještě za to?

Titul se vyplatí.

Představme si (takový školní příklad) úředníka se středním vzděláním, který spadá do platové třídy číslo 9, která je tou nejvyšší, kterou může úředník se středním vzděláním dosáhnout.  Uvažujme zjednodušený příklad, kdy takový úředník je v úřadu 5 let (od 19 let věku) a rozhoduje se, zda si zvýší kvalifikaci. Pokud si kvalifikaci nezvýší, tak při současné platové tabulce (bez ostatních příplatků a podle zařazení § 5 odst. 3 podle vládního nařízení č. 564/2006 Sb.^[iv] - do této (nejvyšší) tarifní skupiny patří např. úředníci samosprávných celků) si úředník v případě setrvání v úřadu od svých 25 let do 62 let může vydělat celkem 7 648 320 Kč. Při diskontování (zjednodušeně bráno jako platba celkově vždy na konci roku) 5 % ročně je současná hodnota 3 595 749 Kč.  V případě, že bude studovat pět let (popřípadě 3 roky) a získá magisterský (popřípadě bakalářský) vysokoškolský titul, pak může počítat s výdaji cca 50 000 Kč ročně, tedy 250 000 Kč za pět let (nebo méně), což diskontováno 5 % činí 216 474 Kč. To jsou jeho monetární náklady, které porovná s možností zařazení alespoň do 11. platové třídy, která již vyžaduje magisterské vzdělání (resp. 10. platové třídy pro bakalářské vzdělání). Tak si měsíčně za pět let polepší první rok o cca 2 450 Kč (resp. 1 160 Kč) měsíčně a více v dalších letech. Celkově za stejných předpokladů si polepší platově o 1 359 600 Kč (resp. 646 440 Kč), tedy 639 598 Kč (303 747 Kč) při diskontování 5 %. Pro úředníka je tedy tato investice z pohledu peněžních toků výhodná a to prakticky nehledě na kvalitu titulu. Titul je pro úředníka tím hodnotnějším, čím jsou dodatečné náklady na titul (úsilí, čas, dojíždění apod.) nižší, ne však (v daném případě) s kvalitou titulu. Takovéto poptávce pak bude odpovídat i úroveň vysokých škol. Vezmeme-li v úvahu počet úředníků, pak tato poptávka může být určující.

Bohužel pro testování této hypotézy, tedy, že soukromé vysoké školy studují z velké části právě úředníci, chybí data. Výše uvedené studijní programy nasvědčují, že poptávku po soukromém vysokoškolském vzdělání tvoří hlavně tzv. bílé límečky. Určité náznaky lze najít ve zprávách a hodnocení Akreditační komise Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy.

V některých zprávách je několik málo informací o studentech - např. v Jihlavské pobočce Bankovního institutu jsou studenti: „... vesměs zaměstnanci státní správy a některých podniků, kteří si zvyšují kvalifikace, jsou - stejně jako i na dalších pobočkách, velmi motivovaní ke studiu." Obdobně studenti v Karvinské pobočce: „... jsou vesměs zaměstnanci státní správy z místa pobočky a okolí, kteří oceňují, že mohou vysokoškolské studium skloubit se zaměstnáním." A to ani nestudují obory zaměřené na státní správu, ale obor Právní administrativa v podnikatelské sféře.^[v]

Podobně ve Zprávě z píseckého konzultačního střediska Vysoké školy podnikání, kde: „Studenti dojíždějí i z širšího regionu Písecka, mnoho studentů je ze státní správy, různých úřadů, ale i z podnikatelské sféry, především malí a střední podnikatelé."^[vi]

Úvazky, které škrtí.

Dále si ve Zprávách Akreditační komise nelze nevšimnout opakujících se výtek vůči složení pedagogického sboru, kdy je buď věkový průměr akademických pracovníků téměř důchodový, nebo pracovní úvazek je nízký. S problémy najít dostatečný počet docentů a profesorů, kteří by garantovali dané obory, se potýkají nejen soukromé školy. Poptávka převyšuje nabídku a dosažení titulu docent či profesor může pro nositele těchto titulů skýtat určitou rentu. Soukromé vysoké školy, často s krátkou minulostí jsou poměrně riskantním podnikem v porovnání s místem na veřejné škole. Proto se nelze divit, že se docenti a profesoři na takové školy ze škol veřejných nehrnou (na plný úvazek). Je otázkou, zda soukromá vysoká škola je schopna zaplatit dostatečně vysokou rizikovou přirážku všem potřebným docentům a profesorům. Proto pro splnění formálních podmínek se musí šahat ke starším ročníkům, které nejsou na trhu práce tolik perspektivní (alespoň z pohledu dlouhodobé spolupráce). Pokud je to tak, soukromé školy (ale nejen ty) musí na úkor dynamičnosti či kvality udržovat ve svých řadách akademické pracovníky nižších kvalit, ale s patřičným titulem. To tvoří bariéru pro vstup novým školám, popřípadě tvorbě nových konkurenčních oborů.

Samozřejmě nelze házet všechny školy do stejného pytle. Naopak v daném kontextu jsou kvalitní soukromé školy ukázkou schopnosti si najít svoji (kvalitní) poptávku. Kvalita by však mohla být obecně možná vyšší (ať je dnes jakákoliv), kdyby tabulkové platy úředníků neoceňovaly stejně jakékoliv vysokoškolské vzdělání. Ušetřily by se tak mnohdy náklady na vyšší platy těchto úředníků a náklady vynaložené na studium VŠ. Dále by mohlo prospět kvalitě snížení požadavků „odbornosti" na akademické pracovníky vysokých škol, která by umožnila vyšší konkurenci škol a oborů. Obdobně by možná působilo odstranění daňových výhod studentům (ideálně při nezvýšení celkové daňové kvóty), kteří by se tak nesnažili studovat prezenční obory dálkově.

Autor není (již) studentem veřejné vysoké školy.

[i] http://www.msmt.cz/uploads/soubory/vysoke_skoly/studprog/CelkovyprehledASpr24082009.xls

[ii] http://www.uiv.cz/clanek/729/1705

[iii] http://www.msmt.cz/uploads/soubory/vysoke_skoly/studprog/zkratkyVS11112008.xls

[iv] http://www.mpsv.cz/files/clanky/3273/NV_plat.pdf

[v] http://www.msmt.cz/uploads/soubory/akak/hodnoceni_vs/hodnoceni_bivs_2009.doc

[vi] http://www.msmt.cz/uploads/soubory/akak/hodnoceni_vs/hodnoceni_vsp_ostrava_2007.doc