Ve chvíli vzniku tohoto textu se ve Stockholmu předávají Nobelovy ceny. Včetně ceny za ekonomii.

Ta letos putuje do rukou Elinor Ostromové a Olivera Williamsona. Ekonom Steven Levitt si veřejně posypal hlavu popelem a přiznal, že práci prvně jmenované nezná, ačkoli by dle svých slov zjevně měl. Méně věhlasný český ekonom se s notnou dávkou povýšenosti obul do hodnotitelů za letošní výběr jako takový. Jisté je, že s letošním výběrem se potvrzuje stoupající význam tzv. nových institucionalistů, mezi něž můžeme zařadit předchozí laureáty Coase a Northa.

Ostromová je známa svým teoretickým a empirickým zkoumáním reálných problémů kolektivního jednání, které mohou ústit do tzv. tragédie obecní pastviny. V hypotetickém modelu volného přístupu k přírodnímu zdroji (pastviny, ryby) vede individuální motivace jednotlivců k likvidaci zdroje. Na poptávkové straně má každý motivaci vydolovat ze zdroje maximum v co nejkratším čase, protože pokud tak neučiní, udělají to jiní za něj. Na nabídkové straně nikdo nemá motivaci zdroj udržovat a investovat do něj, neboť není schopen ostatní vyloučit ze spotřeby. Výsledkem je vpravdě tragédie, kterou si nikdo nepřeje (k tomu např. Eggertssonův příspěvek zde).

Ideálně-typickými řešeními jsou buď kontrola zdroje nějakou vnější autoritou a byrokratické rozdělování jeho užitků, nebo privatizace, definování vlastnických práv. Ostromová se zaměřila na situace, kde by dle teorie měla hrozit tragédie obecní pastviny, avšak ve skutečnosti nic takového nepozorujeme. Na množství příkladů se jí podařilo ukázat, že mezi ideálními póly existují alternativy, jejichž výslednou podobu neumíme načrtnout od zeleného stolu, ale která je výsledkem mnoha faktorů v daném místě a čase - kapacita zdroje, možnosti monitorování uživatelů, dostupné technologie, místní zvyklosti. Lidé jsou schopni k vyřešení na první pohled beznadějně vyhlížejících problémů, jež vykazují znaky vězňových dilemat, „vynalézt" vhodné instituce, jež jim umožní sledovat vlastní zájem a přitom nezničit vzácné zdroje. Jinak řečeno, k „hobbesovským" problémům existují „smithovská" řešení.

Toto „vynalézání" institucí je časově náročný a nákladný proces, který může, ale nemusí být úspěšný. Ostromová dokumentuje jak úspěchy, tak selhání takovýchto snah v různých dobách od Kalifornie po Nepál.  Úspěšné komunity si vytváří svůj mix různých komponent společného vlastnictví a individuálních vlastnických práv. Daří se jim z užívání zdrojů vyloučit jedince, jež stojí mimo komunitu, a ustanovit a vynucovat mezi sebou interní pravidla přístupu ke zdroji.

Ostromová je eklektik, formálně ani není ekonomka,  nicméně ve svém výzkumu používá argumenty teorie her, školy veřejné volby, využívá hayekovských poznatků o rozptýlenosti znalostí, pouští se do laboratorních experimentů. Ne nadarmo její ocenění přivítal zakladatel experimentální ekonomie Vernon Smith. Letošní Nobelova cena je tak důkazem, že propojení ekonomie s ostatními společenskými vědami, právem, antropologií nebo sociologií, má zaručenou budoucnost.