Tento příspěvek je populárním shrnutím odborného článku: Fusako Tsuchimoto, Libor Dušek: Responses to more severe punishment in the courtroom: Evidence from Truth-in-Sentencing Laws, CERGE-EI Working paper No. 403, 2009.

V polovině 90-tých let 20.století řada států U.S. reagovala na rostoucí kriminalitu mj. tím, že výrazně omezila předčasné propouštění vězňů před uplynutím trestu. Do té doby byly úřady vcelku benevolentní a průměrný vězeň si „odseděl" 48% trestu. Zákony označované jako „Truth-in-Sentencing Laws" této benevolenci učinily přítrž. Vyžadovaly, aby zločinci odsouzení za určité trestné činy (obvykle vážnější násilné činy jako vražda, loupež, znásilnění, či fyzické napadení) strávili ve vězení alespoň 85% délky trestu bez možnosti předčasného propuštění. Doba strávená ve vězení se tak při stejné délce trestu, který určil soud, zvýšila o 70% - z pohledu zločince razantní změna.  

Zákony „Truth-in-Sentencing" dávají dobrou příležitost k empirickému prozkoumání obecnější otázky: Jak soudci a prokurátoři reagují na vyšší uzákoněné tresty? Ekonomické modely jejich chování většinou předvídají, že zvýšení trestů částečně vykompenzují. Legislativci sice mohou nařídit, aby odsouzený odseděl 85% sazby, ale už nemají pod kontrolou, jestli soudce obžalovaného opravdu odsoudí, jakou sazbu v rámci povoleného rozmezí vynese, jakou výši trestu bude požadovat prokurátor, s jakou intenzitou bude prokurátor tyto případy vyšetřovat atd. Pro konkrétní případ  teorie predikuje, že:

-        soudci budou méně ochotni shledat obžalovaného vinným

-        soudci zčásti kompenzují vyšší procento času ve vězení tím, že budou ukládat nižší trestní sazby

-        prokurátoři mohou využít vyššího trestu k tomu, aby dotlačili obžalovaného k dohodě o vině a trestu za horších podmínek (toto je specificky americká záležitost)

-        prokurátoři mohou očekávat, že obžalovaného je nyní těžší odsoudit, a tak slabší případy rovnou odloží.

Fusako a já tyto předpovědi testujeme na datovém souboru, který mapuje přes 83,000 trestních procesů ve 45 velkých městských okresech USA v letech 1990-2002. U každého procesu, který začal zatčením obviněného za závažný trestný čin[1], obsahuje základní údaje o obviněném a jeho trestním rejstříku, za jaký trestný čin byl zatčen, jednotlivá procesní rozhodnutí, a konečný výsledek, tj, zda byl případ odložen, zda obviněný přistoupil na dohodu o vině a trestu, zda byl v hlavním líčení odsouzen či osvobozen, za jaký trestný čin byl nakonec odsouzen, a výše uvaleného trestu.

Pomocí regresní metody označované difference-in-differences-in-differences (o český překlad se nepokouším) odhadujeme dopady zákonů Truth-in-Sentencing na výsledky trestních případů, např. na pravděpodobnost, že zatčený obviněný bude nakonec odsouzen, či na trestní sazbu, kterou obžalovaný může na konci případu očekávat. Tato metoda využívá faktu, že různé státy přijaly zákony TIS v různých letech (a že některé je nepřijaly vůbec) a že různé státy uplatnily 85% limit na různé zločiny. Dovoluje odfiltrovat různě zdroje „šumu" v datech, které mohou vést k nesprávným odhadům - například systematické rozdíly mezi okresy (že např. v okrese A soudci v průměru ukládají vyšší tresty než v okrese B). Za splnění určitých předpokladů dokáže odfiltrovat i šum vyplývající z faktu, že státy při přijetí zákonů TIS mohly zavést i jiná opatření na boj proti kriminalitě, kterážto mohla vést ke změnám v pravděpodobnosti odsouzení či výše trestu, a efekty těchto jiných opatření bychom mohli mylně přiznat na vrub zákonům TIS. Zájemce o detailní popis metodologie odkazuji na příslušnou sekci v článku.

A co jsme zjistili? Zejména to, že zákony TIS snížily pravděpodobnost, že zatčený pachatel bude nakonec odsouzen, o plných 25%. K tomu došlo všemi možnými cestami - vyšší pravděpodobností, že případ bude na začátku odložen, nižší pravděpodobností, že obviněný přistoupí na dohodu o vině a trestu, i nižší pravděpodobností, že bude odsouzen v hlavním líčení.

Druhým hlavním zjištěním je, že zákony TIS snížily výši trestní sazby, kterou zločinec při uzavření svého případu může v průměru očekávat, o též slušných 14%. (Toto snížení zahrnuje jak posun pravděpodobnosti, že bude odsouzen - v kterémžto případě je trestní sazba nula - tak i posun trestní sazby u těch případů, které skončily odsouzením.)

Poněkud překvapivě v datech nevidíme, že by soudci kompenzovali vyšší procento času stráveného ve vězení prostým snížením trestních sazeb. Vedlejším produktem článku jsou poznatky o reakcích prokurátorů při vyjednávání o vině a trestu. Díky zpřísnění trestů mohli nabídnout dohodu o vině a trestu za horších podmínek, například se značně snížila jejich ochota překvalifikovat v případě doznání případ ze závažného trestného činu na přečin.[2] Toto zjištění přináší střípek empirického poznání do tradiční debaty v americké literatuře, zda prokurátoři usilují zejména o maximalizaci trestů, které dokáží z případů „vytřískat" či zda se spíše snaží prosazovat spravedlnost (alespoň v kontextu zákonů TIS platí to první).

Naše výsledky mají čím přispět do ekonomicko-právní literatury. Dopady zákonů TIS na pravděpodobnost odsouzení dávají za pravdu teorii Jamese Andreoniho (1991), která je už léta běžně akceptovaná, ačkoli byla jen minimálně podrobena empirickým testům na reálných datech.[3] Naše výsledky mají čím přispět i ke tvorbě trestní politiky. Dopad zákonů TIS na pravděpodobnost odsouzení a očekávanou trestní sazbu rozhodně nebyl zanedbatelný. Politici rádi schvalují zákony, kterými uvalují vyšší trestní sazby, aby ukázali svůj tvrdý postoj vůči zločinu. Ale je nutné počítat s tím, že soudci a prokurátoři různými cestami vyšší tresty zčásti vykompenzují, až se otevírá otázka, zda vůbec mělo smysl vyšší tresty přijímat. Konkrétně v případě zákonů „Truth-in-Sentencing" - zájmem legislativců bylo, aby se trest (tj. doba skutečně strávená ve vězení) zvýšila o cca 70%. Nicméně zejména díky nižšímu riziku odsouzení se očekávaná trestní sazba v okamžik zatčení snížila o 14%. Takže namísto 70% v průměru zatčený pachatel stráví ve vězení „jen" o 56% času víc - tj. záměr legislativců byl asi z jedné pětiny kompenzován. To samo o sobě může mít stále dostatečný odstrašující účinek na kriminalitu, o který legislativcům ostatně šlo. Ovšem má to ještě jeden háček - zvyšuje se trest, snižuje se pravděpodobnost odsouzení, čímž je trest uplatňován mnohem více nerovnoměrně. Odsouzení zločinci stráví o 70% času víc ve vězení, ale zase o 25% víc z nich není potrestáno vůbec. Jak moc to je nebo není spravedlivé? Jako moc to je nebo není efektivní?

[1] Felony

[2] Misdemeanor.

[3] Podařilo se nám najít jen dva předchozí testy, z nichž jen jeden byl s teorií konzistentní.