Když na to přijde, právo je docela legrace. Tedy pokud o něm zrovna nepíšou právníci :o). Například nedávno vzali pár opic a naučili je obchodovat, tedy vyměňovat různé předměty za jiné různé předměty např. mrkev za grep. Když pochopily kouzlo obchodu (tedy ty opice) dali jim vybrat mezi pomerančovým nanukem (opice to mají rády) a arašídovým máslem (to mají opice také rády). 58% opic si raděj vybralo arašídové máslo (je jasné, že tento pokus proběhl v USA). Na tom ještě nic není. V dalším pokusu, ale opice dostaly arašídové máslo a nanuky náhodně. Tedy některá opice co má radši nanuka dostala máslo a obráceně.

Všichni víme, jak je těžké laikovi vysvětlit nějaký odborný (třeba právní nebo ekonomický) problém. Ovšem daleko těžší je s někým racionálně diskutovat o přesvědčivosti argumentu, který má sice prima facie akceptovatelné premisy, ale naprosto nepřijatelný závěr. Předložte někomu například následující argument:

1) Abychom byli morálně odpovědní za své jednání, musíme být jeho ultimátní příčinou.

2) Svět je deterministický nebo indeterministický.

3) Jak deterministická nutnost tak i indeterministická nahodilost jsou neslučitelné s tím, že jsme ultimátní příčinou svého jednání.

2) Tedy, nejsme morálně odpovědní za své jednání.

Neformální sankce hrají významnou roli v tradiční i moderní společnosti. Jedinci, kteří porušují obecně sdílená pravidla, se stávají terčem negativních emocionálních reakcí, ztrácí renomé, jsou ostrakizováni, případně vyloučeni z dalších kol sociálních interakcí. Trestání nepoctivého a neférového jednání prospívá celkovému rozvoji kooperace, přičemž i samotné odmítnutí spolupráce lze chápat jako takový trest. Ve skupinách, kde se vhodně praktikují tato odvetná opatření, mají i sobecky orientovaní jedinci motivaci respektovat pravidla férové hry. Čím více členů skupiny má sklony trestat nepoctivé chování, tím méně se takové chování vyplácí. Ovšem trestání má své náklady nejen pro potrestané, ale též pro samotné trestající. Je zřejmé, že každý má obecný prospěch z toho, že jsou trestány neférové praktiky.

Někteří filosofové mají za to, že morálka je výtvorem výjimečného lidského intelektu. Jiní tvrdí, že pro morálku hraje klíčovou roli lidská schopnost jazykové komunikace. Ale co když morálka nevyžaduje ani intelekt ani jazyk na úrovni rozvoje člověka. Mohly by systematicky respektovat (něco jako) pravidla poctivosti třeba ryby?

Ryby-čističi, typicky pyskouni rodu Labroides spolupracují se svými klienty, což obvykle bývají větší útesové ryby. Vzájemná výhodnost této spolupráce je zřejmá. Klienti mají prospěch z toho, že jsou zbavováni parazitů. Čističi mají prospěch z relativně snadného přístupu ke zdroji potravy. Čištění není jednokolová hra. Jednotliví klienti vyhledávají službu čističů pětkrát až třicetkrát denně. Čističi můžou mít dokonce více než dva tisíce těchto interakcí za den.

V šedesátých letech uskutečnil Stanley Milgram experimenty se zneklidňujícími výsledky. Vystupovali v nich dobrovolníci za relativně malou odměnu, kteří byli ochotni provádět bolestivé až destruktivní zákroky jiným osobám. Milgrama zajímalo, jak daleko zajdou při plnění instrukcí vedoucího experimentu než odmítnou další působení bolesti druhému člověku. Rozpačitě sledoval, že dobrovolníci dělají svou práci, která je zcela neslučitelná se základními standardy morálky, které sami uznávají, přičemž jen velmi málo z nich v sobě našlo sílu k nějakému odporu.

Vedoucí experimentu, ve svém laboratorním obleku, s nezúčastněným vystupováním a celkovou kontrolou nad svým experimentem, na dobrovolníky působil jako autorita. Stroze jim vysvětlil, že experiment je zaměřen na zkoumání vlivu trestání na učení, a že budou vystupovat v jedné ze dvou rolí, a to učitele nebo žáka. 

Kultura někdy vytváří životní formy, které jsou alespoň na první pohled škodlivé. Například Číňané tisíc let praktikovali velmi bolestivé bandážování dívčích nožek, aby se jim zformovaly do žádané (malé) velikosti a tvaru. Tyto praktiky často vedly k vážným komplikacím, včetně hnisání, paralýzy, gangrény a odumírání tkání. Přitom na následky této procedury zemřelo kolem deseti procent dívek. Zdeformovaná nožka sice zhoršovala pohyb, ale zvyšovala atraktivitu ženy a na některé muže snad i působila jako sexuální fetiš. Přirozená, tedy neupravená, noha byla obecně považována za ošklivou. Matky svým dcerám neustále připomínaly, že bez bandážování nemají šanci si najít ženicha z dobré rodiny, a že jejich přitažlivost spočívá spíš v jejich osobní disciplíně a sebekontrole, která se ukazuje na upravené noze, než v obličeji nebo postavě, jakou ji vybavila příroda.

Chtěl bych upozornit na velmi zajímavou stránku AskPhilosophers.org, kde může kdokoli anonymně položit jakoukoli otázku, a pokud bude tato otázka mít (alespoň zdánlivě) nějaký filozofický význam, tak Vám s velkou pravděpodobností odpoví některý z renomovaných filozofů, kteří jsou na této stránce registrovaní.

http://www.askphilosophers.org/

Například nějaký anonym položil tuto otázku:

Jedna z nejzajímavějších evolučních teorií lidské inteligence říká, že motorem jejího vývoje byly závody ve zbrojení na poli klamavých strategií. Homo sapiens se naučil klamat svou kořist, aby ji ulovil, a také své predátory, aby jim unikl. Neméně významné přitom bylo, že se naučil klamat i své vlastní společníky, protože právě ti jsou jeho konkurenti na trhu zdrojů a reprodukčních příležitostí. Dobří podvodníci měli reprodukčně navrch nad svými beznadějně upřímnými kolegy. V prostředí podvodníků není rozumné být důvěřivý naivka. Vyplatí se naopak opatrnost a schopnost odhalit pokus o podvod. Takové obranné strategie nutí podvodníky, aby vylepšovali své klamavé strategie, což zase tlačí na pokrok v metodách odhalování podvodníků. Tato spirála vede ke stále sofistikovanějším strategiím a v těchto závodech ve zbrojení drží krok jenom ti inteligentní.

Ve svém prvním příspěvku formuluji čtyři situace, v nichž se lidé rozhodují způsobem, který prima facie vypadá jako iracionální, a který asi nelze vysvětlit bez ohledu na jejich pocity. Může to být východisko k tomu, abychom zhodnotili a docenili roli a význam pocitů v lidském jednání.

1) Lidé běžně nechávají spropitné v restauracích v cizích městech, o kterých předpokládají, že už je nikdy znovu nenavštíví. A to i v případě, že si tím u nikoho (kromě obsluhy) neudělají renomé štědrého člověka.

Otázka: Proč to dělají?